|
|
Transalp Challenge 2003
6. etapa – St. Ulrich - Kaltern (den 7. – 24. července) (103,6 km, 3 288 m)
Dle itíku jsme měli odjíždět z kempu v v 6:45, ale samozřejmě jsme se zdrželi a odjížděli jsme nakonec v 7:00. Před Bolzanem jsme navíc nenajeli včas na dálnici sjezdem Bolzano-jih, ale projížděli jsme městem a to nás stálo další cenné minuty. Situace začala být velmi dramatická, když po sjezdu z dálnice jsme ve stoupání do Val Gardeny byli bržděni pomalými nákladními auty. Během řízení auta už jsem se přezouval do treter a navlékal přilbu. Když kolona aut v St. Ullrichu zastavila, vyskákali jsme z auta. Jeden odepínal gumicuky, druhý povoloval pásky a třetí už sundaval kola. URNA by celou akci nezvládla rychleji.
Na hodinkách bylo 8:06 a my jsme jako šípy vyrazili na náměstí, kde měl být start. Tady už samozřejmě nikdo nebyl, nafukovací brány BIKE a ADIDAS už byly zfouklé na zemi. Naštěstí jsme spatřili člověka zodpovědného za prezentaci na startu v našem sektoru C a tomu jsme se nahlásili. Potvrdil, že můžeme odstartovat a že si nás odškrtává. Divákům, kteří už byli na odchodu se naše divadýlko moc líbilo a začali ještě povzbuzovat – tleskali a roztáčeli řechtačky. Nebylo nám ani jasné kam vlastně máme jet, nikde už nebylo žádného závodníka vidět. Spatřili jsme motocykly z MV-rescue teamu a vydali se za nimi. 500 m za zatáčkou už byl peloton zaštosovaný pod prvním prudkým stoupákem a tak jsme se taky připojili. Zapnuli jsme přilby, tráky na batozích, odskočili si a mohlo se jet. Ve stoupání na Saltrii Fugasovi hrozně střílel řetěz a neustále jsme zastavovali, abychom to trochu seřídili. Nakonec se ukázalo, že je to prasklým bovdenem. Muselo se to tedy nějak přežít. V nejvyšším bodě trati na Saiseralmu (1 830 m.n.m) už byla pěkná zima, před dlouhým asfaltovým sjezdem jsme navlékli pláštěnky, abychom neprochladli. Pohled dolů do údolí už naznačoval průběh věcí příštích. Váleli se zde husté mraky až na zem. Sjezd jsme ještě přežili v suchu. Ve Waiheru už začalo ale pršet jako když leje z konve. V tu ránu jsme byli promočení. Po průjezdu bahnitým lesem, když jsme jeli po silnici na St. Zyprian sice na chvíli přestalo, ale po výjezdu na Niger Pass už pršelo téměř neustále. Zrovna následovali krásné single traily lesem, které ovšem byly plné bahna a špatně průjezdné. Průjezd přes Karenpass a Oberregen byl celý jsen v mlze a zimě. Teplota byla jen 12°C. Místy to ve sjezdu bylo hodně nebezpečné. Jízda z kopce, kdy nám odletující bahno stříkalo do obličeje i výjezdy, kdy to na bahně prokluzovalo byly hodně vyčerpávající.
V Deutschnofenu už se počasí zlepšilo. Dolů to bylo po štěrku a hodně prudký downhill, který byl ovšem přerušován pravidelně příčnými stružkami a tak to bylo dost nebezpečné. Cestou bylo i pár hupů na kterých jsem si pěkně skočil. Za jedním se ovšem cesta prudce sklonila, což jsem netušil. Letěl jsem snad 5 metrů a dopadl na přední kolo. Vidlice šla tvrdě na doraz, ale ještě jsem to ustál. Pak už se šotolina změnila v asfalt s velmi prudkým klesáním. Projeli jsme Leifers, kde jsme byli ubytování a začala rovinka mezi vinicemi a sady s jablky. Jako obvykle nikdo nestřídal a tak jsme se pěkně vyčerpávali jízdou na špici. Ještě pod Coyote Passem byla poslední občerstvovačka a kontrolní bod. Přejezd tohoto sedla bral všem jezdcům poslední zbylé síly. Bylo to sice po silnici, ale neskutečný sklon. Když jsme sedlo přejeli ocitli jsme se už nad Lago Calderem a Kaltern byl na kopci nad námi. Snažili jsme se odhadnout, kde by asi tak mohl být dojezd. Samozřejmě, že nebyl ani u jednoho ze 4 kostelů, které jsme viděli, ale až úplně nahoře pod lesem ve Sportcentru. Sesbírali jsme poslední síly a v závěru dost zrychlili, předjeli jsme ještě několik teamů a ve slušném tempu dojeli do cíle. Výsledný čas 8:09 nebyl nic moc, s 209. místem jsme nakonec byli docela spokojení. Hlavní bylo, že jsme v tom hrozném počasí do cíle dojeli bez úhony. Sjeli jsme dolů mezi vinice a čekali na křižovatce na Zdeňka s Dědkem, kteří pro nás dojeli autem.
<< 5. etapa 7. etapa >>
|
 |
