Počet návštěvníků: 79114
|
Transalp Challenge 20042. etapa – Imst (A) – Ischgl (A) (den 3. – 18. eervence) (73,41km, 3 099 m)
Na druhou etapu už jsme byli psychicky rozhodně lépe připravení. Ranní budíček v 5:40 nikoho nepřekvapil, protože kemp plný závodníků už pulsoval čilým životem. Posnídali jsme domácí bábovku a pár piv a než jsme se nadáli byl čas k odjezdu na start. Na startu se to nějak vleklo a startovní výstřel zazněl později než v přesných 8:00. Rozjezd vedl příjemně městem po asfaltu z kopce a pak dál údolím po rovině do Imsterau. Během poklidného rozjezdu jsme pokecali s kolegy z teamu KCR Roudnice a sdělili si poznatky a zážitky z 1. etapy. V Imsterau byl celý peloton zastaven závorami u trati a bylo chvíli času si odskočit, urovnat věci a vzpamatovat se před pořádným výjezdem na Venetalm, který nás čekal. Naštěstí jsme zhruba věděli do čeho jdem, protože Dědek s Fugasem byli kopec oblídnout den předtím. Hned jak se šraňky zvedly, vyrazilo čelo pelotonu prudce do asfaltového výjezdu. Ze zadních pozic bylo docela zajímavé pozorovat, jak rychle jedou. Než mi jsme se vůbec mohli přes tu masu lidí rozjet, už oni byli ve 4. serpentině :-) Jeli jsme svoje tempo, já jsem si hlídal sportester a na kopec se nám podařilo vyjet na docela slušně vydobytém místě v pelotonu. Ani jsme nahoře narozdíl od většiny nezastavovali a hned se pustili do sjezdu. Dole v údolí čekala 1. kontrola a občerstvovačka. Schroupli jsme pár melounů a nějaký ten koláček a hupli na kola. Následoval asfaltový výjezd na Pillerhöhe, kde to bohužel Michalovi moc nesedělo a tak nám většina lidí, se kterými jsme vyjeli kopec, zase začala ujíždět. Když přišel sjezd tak jsme také nemohli moc zrychlovat, protože jsme měli nasazené "rychlé" Trilobity, na kterých člověk na šotolině a štěrku nemůže zas až tak vyvádět. Před Landeckem to bylo samý single-trail, docela pěkné poježděníčko. Z Landecku ovšem podle itíku už to mělo být téměř jen do kopce a tak jsme se ještě přímo ve městě zchladili vodou z kašny. Ve výjezdu začal Michal blbnout a ujíždět. Mně se v tom vedru jelo docela blbě, teploty se šplhali ke 30°C. Měl jsem co dělat, abych s ním udržel krok a navíc se o mě pokoušeli křeče. Občerstvovačka v Tobadillu přišla velmi vhod. Za ní byl překvapivě hustý singletrail, dokonce jsme jednoho jezdce před námi pomáhali vytahovat z propasti, kam chvíli předtím zahučel. Ostrý asfaltový sjezd do See jsme si na Rubenách vychutnali a vystoupali do protisvahu, kde až do cíle vedla lesní cesta plná houpáčků nahoru a dolů. Občas se projela nějaká vesnička a podle computerů už jsme vždy doufali, že je to Ischgl. Nakonec už jsme ho uviděli a mohli ještě přišlápnout do cílové rovinky. Etapa to byla pěkná, ale docela náročná. Největší problém v závěru činily počínající křeče a pálící chodidla. Výsledné umístění na 188. místě a celkově posun na 199. místo v nás vyvolalo upřímnou radost :-) V cíli jsme se zdrželi asi hodinu a půl. Pojedli nějaké ty klobásky, co tam dávali a pak už hurá k autu a hurá do kempu v Landecku. Kluci jeli dolů na kolech. Nakonec byli v kempu dříve než my, protože jsem špatně sjel a najel na dálnici a zdrželi jsme se jízdou přes celý Landeck a taky čepováním nafty. Sportcamp v Landecku byl jako oáza. Nikde žádný závodník, jen pár holandských důchodců a jinak vesměs samí raftaři a canyonisté. Hned jsme narazily sudy a po očistě dočista se dali do steakování. Naše steaky voněly na grilu na celý kemp, až se všem sousedům sliny sbíhaly.
|
 |
