Transalp Challenge 2004

3.etapa – Ischgl (A) – Scuol (CH) (den 4. – 19. eervence) (73,8 km, 2 619 m)

Na start 3. etapy jsme plánovaně jeli autem. Spaní v Landecku bylo nic moc, řeka vedoucí podél kempu zdatně hučela a taky bylo docela horko. Ráno vše probíhalo podle plánu a tak jsme odjížděli včas. Já jsem měl docela slušnej starťák, vložili jsme do přhrávače kazetu Tří sester a osolili to plnej knedlík. Dnešní etapa měla obsahovat nejvyšší bod trati, obávaný Idjoch (2 750 m.n. m.) Trochu mě uklidňovalo, že známý Jörg mi včera řekl, že to není až tak těžký kopec a ten to musí vědět, neboť ho jel již během Transalpu 2002. Zaparkovali jsme na stejném parkovišti, kde předchozí den, promazali řetězy a ujížděli na start.

Stále nám patřila poslední kóje 150-333, takže hned po startu bylo nutné se začít prokousávat všemi před námi. Trať se zvedala hned od prvních pár set metrů a to tak, že prudce. Nejprve šotolina, která končila přechodem úzké lávky přes potok a pak zase po asfaltu. U lávky jsem měl chvilku čas, protože jsem na Michala pár minut najel, když mu dělalo problémy předjíždění. Na asfaltu jsme se docela dobře rozjeli a na mezistanici Idalpe jeli už mezi „svými“ správně zařazeni v pelotonu. Odtud už to byla zase jen šotolina s jedním mírným sjezdem a pak už jen tlačba nahoru do vrcholového sedla. Ono by to určitě jetelné bylo, ale prodírat se davem tlačících nám připadalo zbytečné. Nahoře jsme nahodili návleky na kolena, oblékly pláštěnky a hurá do sjezdu. Nejprve bylo třeba zdolat asi 30 m sněhového pole a pak už krásně široká, kamenitá cesta dolů. Nemohli jsme nijak „blbnout“, protože jsme stále měli nazuté „rychlé“ Trilobity, ale rozhodně jsme neztráceli. Předjelo nás jen pár sjezdařů „specialistů“ na fullech, kterým bychom ale asi neodolali ani na lepších pláštích. Po sjezdu následoval pěkný vrstevnicový úsek nad hlubokým údolím, který v závěru padal po asfaltce, zpestřené dlouhým tunelem. V další vsi se už točilo ostře do svahu a začalo se stoupat na Kobleralm. Tady jsem konečně pocítil dobrou formu a celkovou pohodu, jako při loňském ročníku. Bohužel dobře rozjeté tempo zhatila občerstvovačka, kterou však přivítal Michal, sprostě na mě něco mumlajíc, když jsem na něj před kontrolou čekal. Docela dobré bylo, že Michal, když si vzal něco k snědku a šel si to vychutnat do ústraní a do stínu stodoly, tak se na něj vrhly nějaké děti a chtěly od něj podpis, skoro jako od sportovní hvězdy. Od občerstvovačky jsme jeli opět rozdílným tempem a Michalovi navíc střílel řetěz na převodníku, protože jeden zub někde ve sjezdu ohnul, zřejmě odletujícím kamenem. Peloton se roztrhal a ve sjezdu jsme jeli úplně sami, jako kdybychom ani nebyli součástí tak velké akce, jako je Transalp. Až končil asfalt a začínal singletrail lesem dojeli jsme si nějaké závodníky, kteří před nájezdem do lesa nad bůhví čím dumali. Celkem prudký úsek lesem se posléze narovnal a chvíli se střídaly louky s lesem až se vyjelo na asfaltovou hlavní silnici. Tady se zase projevila výhodnost hladkého obutí, kdy jezdci ve skupince před námi nám nejenže neujížděli, ale naopak jsme je v pohodě stahovali. Ještě následovala občerstvovačka, která byla přímo u silnice. Dlouho jsme se nezdrželi a tak se nám podařilo dostat se do poměrně velké skupiny jezdců, která tam byla už před námi.

Jelo se stále po nádherné cyklostezce podél řeky a skupinka začala blbnout s tempem. Snad se už všichni těšili do cíle, či co, nebo si ještě chtěli trochu zazávodit. Bohužel nikdo nejevil zájem o střídání a tak jsme museli pořád tahat špice. Bohužel to takhle pokračovalo dalších 15 km. Měl jsem obavy o to, že celou dobu potáhneme a před Scuolem nám celá početná skupinka, čítající asi 10 teamů odjede. Naštěstí se stal pravý opak, všichni postupně odpadli a do cíle jsem spurtoval jen s jedním Němcem a Michal dojel s jeho kolegou pár metrů po nás. Hned jsem se díval kolikáté místo je naposledy vytisknuté na výsledkovce a bohužel jsem musel zkonstatovat, že umístění bude asi tak stejné jako předchozí den, ne-li horší. To jen dokazuje, že na Transalpu není slabých jezdců a i o umístění na poměrně zadních pozicích se dost bojuje a člověk má co dělat, pokud se nechce v pořadí jen propadat. Nakonec jsme se po několikeré změně výsledků objevili na 191. místě.

Fugas s Dědkem už na nás v cíli čekali a dovedli nás do kempu. Tady jsme měli krásné místo, i když to prý vypadalo, že se tam kluci vůbec neubytují. Majitel prý tvrdil něco o plném stavu, ale když byli neodbytní, tak jim nakonec místo přidělil. Pěkný plácek ve stínu, na trávě a navíc i blízko sociálek. Vzhledem k tomu, že byl kemp plně vytížen závodníky a byly zde jen 4 sprchy a 4 záchody, bylo naše místo výhodné, protože jsme mohli v klidu vysledovat, kdy je volno a nemuseli jsme se tlačit ve frontách, které se tam neustále tvořili. Za zaznamenání stojí ještě Fugasova večeře, kterou si zvrhnul do klína a pak Michalova a Fugasova návštěva večerní pasta party, která se konala na Motta Naluns ve výšce 2 150 m.n.m a jelo se tam lanovkou. Dál už vše probíhalo stereotypně. Plán znějící jasně: 8 piv na osobu a den, bylo třeba plnit. K tomu ještě debužíruňk pochutin, jako jsou utopence, hermelíny atd... Spánek, nebo spíše únava z přežrání nás zmohla kolem 23. hodiny.

<< 2. etapa      4. etapa >>

<< 2. etapa      4. etapa >>