|
|
Transalp Challenge 2004
4.etapa – Scuol (CH) - Naturns (I) (den 5. – 20. eervence) (118,6 km, 3 366 m)
Ráno už kemp žil závodním životem, všichni rychle běhali na záchod, kde se pořád tvořili fronty, ladili kola, rozjížděli se a spěchali na start. Já jsem byl nějakej línej a tak jsem si natočil jedno krásný pivo s vysokou pěnou a vychutnával si to všechno pozorováním z pohodlného křesílka. Jenže čas nezastavíš, tak jsme to taky všechno zabalily a chystali se vyrazit. V tom se ozvala pořádná rána. To přiletěli naši známý tandemisté z teamu „LOS DOS“ a skočili si těch pět schodů k hajzlíkům. Pěkné představení, jen co je pravda.
Na start to byl kousek, jen asi 1 km. Takže žádné velké rozjíždění se nekonalo. Po startu to bylo docela maso, protože se hned klesalo úzkými uličkami starobylého města a pak na dřevěný krytý most přes řeku, za ním zase hned stojka, takže to bylo všechno pěkně ucpané a nebezpečné. Dál se stoupalo po asfaltu a tam už bylo možné si vyjet svou pozici.
Pozvolné stoupání údolím národního parku do S-Charlu vysloveně svádělo ke kochání se krásnou přírodou. Takže na sedlo Pass de Costainas cesta příjemně utekla. Nahoře se jelo už po rozsáhlé náhorní plošině. Za salaší to bylo kousek rozbahněné tak se tlačilo, pak zas trail plný kamenů a kořenů uprostřed kosodřeviny. Následoval nádherný sjezd, na hladkých Rubenách bylo třeba opravdu zvýšené opatrnosti. Cestou na první občerstvovačku stojí za zmínku ještě pěkný asfaltový sjezd do Santa Marie odkud se pokračovalo po velmi příjemných cyklostezkách střídavě po šotolině a asfaltu. Obzvláště úsek za občerstvovačkou byl pohádkový. Neustále se mírně klesalo podél řeky a cesta vedla stinným lesem po hladké šotolině. Nebylo třeba skoro šlápnout a bylo to super povožení. Následoval ostrý výjezd, který přešel až do úseku, kde bylo třeba nést kolo po pěšinkách křižující svah. Celých následných 15 km až do Pradu pod Stelviem bylo prošpikováno nádhernými singletraily, které končily sjezdem od hradu Lichtenberg.
Z Pradu byl naopak velmi nudný úsek vesměs po asfaltu a mezi jablečnými sady, celé velmi rovinaté. Takhle to bylo až do Morteru. Tady byla občerstvovačka a za ní už následoval prudký výjezd do posledního kopce, kterým byl Latscher Alm. Na 18 km bylo nutné zdolat převýšení kolem 1 100 m. Michal ze začátku vyrazil velmi zostra, neustále jel před skupinkou jezdců, ve které jsem se držel, ale nastolené tempo vydržel asi do 1/3 kopce a pak ten pak skoro celý tlačil. Já jsem na tom nebyl o moc lépe, ale přeci jen se mi to v některých úsecích docela rozjíždělo, když jsem zrovna netlačil. Nejhorší bylo, že nás zase trápilo pálení chodidel. Ten kopec se zdál skoro nekonečný. I když už se to začalo trochu svažovat, tak výškoměr na computeru hovořil jasně – ještě není konec, ale je třeba ještě 200 m nastoupat.
To už ale byl závěr dobře vidět. Jen poslední sjezdovka na vrcholu a tam už cesta klesala.
Kousek před námi odlétal z jedné ze zatáček vrtulník a hoši z MV rescue teamu si tam balili svoje fidlátka. Šotolina už byla řádně vymlácená od brzdících před námi a celý sjezd byl nepříjemně prudký, na hladkých gumách to byla docela fuška ubrzdit. Už jsme byli z toho klesání řádně vyklepaní, když konečně přešlo v asfalt a zase závěr po rovině mezi jabloňovými sady. Do cíle to bylo ještě asi 10 km a ty se zdály nekonečné. V Naturnsu nás ještě protáhli po nějakých úzkých pěšinkách. Tam na nás čekal Dědek s kamerou a hlásil, že je to ještě 1 km do cíle. Bylo to snad ještě méně, ale dojezd byl řádně nezvládnutý. Ještě asi 300 m před cílem byla ostrá zatáčka a zúžení na jednoho závodníka a pak dojezd do zatáčky a po kostkách. Pokud by zrovna pršelo, tak by to bylo docela nepříjemné. Tenhle případ ale nenastal v Naturnsu panovalo úděsné vedro.
V cíli jsme schroupali pár melounů a jablek a pak už nás Dědek zavedl do kempu. Ten už byl opět plný všech našich známých závodníků, takže se opakovala situace z předchozího dne ze Scuolu. Fronty ve sprchách a na záchodek. Avizovaný internet nefungoval a navíc byla recepce celé odpoledne zavřená.
Takže jsme se jali zaobírat příjemnějšími věcmi a ugrilovali si zbytek steaků a dopíjeli zbytek 30 l sudu Medvěda. Ještě jsme v podvečer zaskočili do cíle podívat se na výsledky a ochutnat italskou pastu. V cíli ještě stále dojížděli závodníci, někteří i po 10 hodinovém limitu.
Pasta byla obyč. Jen těstoviny s rajčatovou omáčkou, trochou masa a parmezánem.
Po pastě jsme se vrhli na výměnu pneumatik, na další den byla plánovaná krátká etapa plná sjezdů a těžkých trailů a tam už bysme byli s Trilobitama za diváky. Takže konečně přišly ke slovu Z-Maxy.
Dál už jsme se věnovali jen pochutinám a taky poslechu hudby, tentokráte Krausberry. Taky jsme chtěli dopít sud, abychom mohli už další den načít nový a to se nám s vypětím všech sil asi o půlnoci podařilo.
Usínali jsme příjemně znavení...
<< 3. etapa 5. etapa >>
<< 3. etapa 5. etapa >>
|
 |
