Počet návštěvníků: 79114

Transalp Challenge 2004

7. etapa – Kaltern (I) - Folgaria (I) (den 8. – 23. eervence) (123,7 km, 3 995 m)

profil 7. etapy

Na ráno jsme měli připravený plán jet na start na kolech, ale u Michala propukla nějaká viróza a tak jsme se nechali odvézt autem. Čekala nás nejdelší „královská“ etapa. Vzhledem k tomu, že nejdelší výjezd na Manghenpass (2 150 m.n.m.) i druhý po Kaiserjägerweg vedll po asfaltu, zvolili jsme za obutí opět „rychlé“ Trilobity. Na startu jsme byli včas, poklábosili ještě se soukmenovci z teamu KCR Roudnice a to už se ozval výstřel a jelo se.

Měl jsem docela obavy, že po startu to bude maso, protože se jelo asi 5 km dost z kopce a po asfaltu, ale naštěstí nikdo nikam nespěchal a většina volila rozvážné tempo. Ono se taky etapa dlouhá 125 km nerozhoduje na prvních 10 km J Poté, co jsme sjeli vinicemi kolem jezera, cesta pokračovala po asfaltu a téměř po rovině až do městečka Neumarkt. Tady se přešlo do šotoliny mezi vinicemi a při nájezdu do úzkého úvozu se vytvořil zase špunt. Bylo to asi na 10 minut. Tyhle nepříjemné pasáže, které pořadatelé sázeli pravidelně cca po 30 minutách jízdy mne opravdu, ale opravdu nebavily. Začalo se stoupat poměrně příkře, teprve za Pinzonem se najelo na šotolinku, po které se zcela pravidelným stoupáním jelo asi 10 km. Zprvu se projelo několika tunely, což byla v tmavých brýlích docela prča, ale pak už byla cesta dost monotónní. Nutno říct, že jsem nejdříve jel vpředu já, ale pak se Michal rozjel a asi o 200 m mi ujel. Nejelo se mi špatně, neztrácel jsem, ale musím říct, že psychicky jsem se cítil špatně. Už skoro v závěru tohohle stoupání nabízely při průjezdu kolem statku děti melouny. Natáhl jsem se po něm, rozmáčkl ho v dlani a navíc se mi v hlubokém písku podsmýklo přední kolo a bolestivě jsem se praštil kolenem o představec. Následný sjezd jsem si tudíž vůbec nevychutnal, anóbrž jsem byl nasraný na všechny a na všechno. Jelo se mi prachmizerně. Michal na mě musel chvilku počkat, osvětlil jsem mu svůj stav a pokračovali jsme ve sjezdu po asfaltu do Moliny. Tady byla ještě před následným předlouhým stoupáním na Manghen pitná občerstvovačka. Doplnili jsme ionťák a jelo se. Jelo, ale mně to zase moc nejelo... Michal se pohyboval stále přede mnou a já jsem cítil úplně kamenné nohy. Zase jsem moc neztrácel, ale neměl jsem z jízdy vůbec žádný požitek. Až když se vyjelo z fáze lesa na horské louky, tak jsem trochu pookřál a úplný závěr už jsme vyjeli společně docela solidně. V poslední zatáčce před sedlem byla občerstvovačka. Zdrželi jsme se 5-7 minut, pojedli nějaký banán a meloun, dotankovali vodu a hurá na sjezd. Ačkoli se jel celý po silnici, musím říct, že jako odměna za to předchozí stoupání byl opravdu vynikající. V některých úsecích nebyl vůbec problém jet přes 70 km/h. Musel jsem se hodně krotit, protože jsem cítil, jak přední destičky ochabují a chtěl jsem na nich ještě dojet. Michal se moc neupejpal a v jedné chvíli docílil pěkných 85 km/h. Celý sjezd měl přes 20 km.

Bohužel na jeho konci následovala ohromná rána do palice v podobě úděsného vedra. Teplota nahoře byla krásných 19°C a v údolí bylo 42°C na slunci. Když už jsem měl pocit, že se rozjíždím a překonal jsem všechny dnešní krize, tak tohle mě úplně dorazilo. Byl jsem zcela klasicky uvařenej. Za Borgem jsme zastavili u kamenného koryta s vodou, trochu jsem se ošplýchl, ale moc to nepomohlo. Po průjezdu Rancegnem na mě padla největší krize. Nebyl jsem schopen otočit. Jel jsem, ale pomalu a jen silou vůle. Pomyšlení na to, že do cíle je to ještě přes 40 km ve mně vzbuzovalo nejčernější úvahy. Pomalu jsem přechroupával müsli tyčku Schneekoppe a uvažoval co dál. Aby se mi lépe přemýšlelo, tak Michal se chytil vláčku, který se na rovinaté cyklostezce hned vytvořil a ještě tam všichni hrozně blbnuli s tempem. Místo, abych se mohl nějak rozmotat, musel jsem bušit, abych je uvisel. Ze Santa Giuliany se začalo stoupat po Kaiserjägerweg a mně se to paradoxně zase rozjelo. Naštěstí se zatáhlo a vypadalo to skoro na bouřku. Cesta po asfaltu a v prudkých serpentinách vedla otevřeným svahem a na přímém slunci by to bylo hodně nepříjemné. To si tu zažili ti rychlejší, kteří jeli pár hodin před námi J Nastoupali jsme pěkný kilometřík výškový a nahoře byla za odměnu občerstvovačka. Po ní hned nájezd do terénu, kterým se pokračovalo lesy a po různých pastvinách, občas proložené nějakým kamenitým sjezdem až do Carbonare. Tady na nás čekali naši fanoušci Dědek s Fugasem.

Hlásili nám, že do cíle zbývá už jen 15 km a je to jen přes dva houpáčky. Jak mi jsme je později proklínali. Ty houpáčky byly pěkné stojky. Ale vůle být v cíli už byla velká a tak jsme makali, seč nám poslední zbytky sil dovolovaly. Poslední nájezd na silnici na Passo Sommo a pak následuje jen sjezd do Folgarie po silnici. Cíl je uprostřed města v úzkých uličkách a náš výsledný čas 8:32 rozhodně není žádný zázrak, ale úleva z toho, že už jsme v cíli, bez nehod a defektů, jen s trochu narušenou „závodnickou“ psychikou, vše vyvažuje. Voláme klukům, aby pro nás dojeli, neb jediný kemp, který byl volný, je v 15 km vzdáleném Lavarone. Ještě cestou v autě jsme vymlaskli jednu PETku Medvěda, jenom zasyčela. V malém kempíku, který je hned u silnice už jsou všichni naši staří známý. Ženštinu z týmu Pulsschlag málem trefil šlak, když hoši dostali přidělené místo opět nad jejich autem. Sprchujeme se, odpočíváme, popíjíme Medvěda a Dědek připravuje výbornou pastu s tomatovou omáčkou. Je to opravdu kulinářský koncert, všichni si přidáváme velkou porci. Ještě večer, než se zmrtvíme, musíme přezout pláště. Zítřejší etapa je plná trailů a ty bychom na Rubenách rozhodně nezvládali. Spát jdeme klasicky někdy před půlnocí a těšíme se na poslední etapu. ...

<< 6. etapa 8. etapa >>